„Mami, Elvisova děvka je nemocná,“ s tímto zjištěním za mnou utíkala přes celou zahradu moje patnáctiletá dcera. Normální rodič by se podlomil v kolenech, ale já ne.
Rozumějte, Elvis je náš kohout. Děvka je naše slepice.
Před pár měsíci jsme koupili deset malých kuřátek, která se sotva vešla do dlaně. Dcera se o ně starala v podstatě sama a přirostla jí k srdci. Běhají za ní jako pejsci. Přiběhnou i na zavolání. Sedí s ní na lavičce a kohout dceru zdraví z dálky svým kokrháním. Ten je samozřejmě nejmilejší. Jako jediný dostal jméno.
A když si Elvis vybral favoritku, neřeklo se jí od té doby jinak než kohoutova Děvka. Naše slepice prostě patří do rodiny. Proto nás zarmoutilo, že zrovna tato VIP slepička má zdravotní problém.
Řešení?
Přišla jsem do jejich výběhu, abych zjistila, jak moc je to vážné. Kohoutova Děvka seděla v koutku celá bledá, načepýřená s obrovským voletem. Dcera už začala pofňukávat: „Mami, že to přežije, že jo?“
„To víš, že jo. Ta se z toho vylíže,“ no jistá jsem si tím moc nebyla, ale nerada bych dcerku ranila.
Věděla jsem, jak by tuto situaci řešila moje babička. Šup se slepicí na špalek a k obědu by byla skvělá polévka. Babička už bohužel nežije, ale soused by mi mohl pomoci: „Tak já ji dám do košíku a vezmu ji k doktorovi. Dá jí léky nebo si tam Děvku nechá přes noc na pozorování,“ vařila jsem z vody. Měla jsem skvělý plán. Slepici strčím do košíku, vydám se jako na veterinu a za rohem zazvoním na souseda. Ten slepici vyléčí sekyrou a pak prohlásím, že skonala tiše při nočním sledování na veterině. Bohužel můj plán měl trhlinu.
„Tak já půjdu s tebou, aby se Děvka nebála,“ a byl průšvih na světě.
Slepici jsme sice vložily do košíku a přikryly krásným puntíkatým šátkem, ale u souseda jsme nezvonily. Došly jsme až na veterinu. V čekárně bylo plno. Dva obrovští vlčáci, černý kocour choulící se v přepravce, krysa trůnící svému páníčkovi za krkem, fretka albín a my. Čekaly jsme asi
půl hodiny, když přišla paní s malým koťátkem.
Problém se prohlubuje
„Kdo je poslední?“ zeptala se švitořivě. Znuděně jsem zvedla ruku. Paní si sedla vedle paní s černým kocourem a spustila: „To je krásný kocour? Kolik mu je? S čím tady jste?“ Majitelka kocoura úspěšně zodpověděla všechny otázky. To nově příchozí zjevně nestačilo a pokračovala s otázkami k dalšímu čekajícímu a k dalšímu, až se dostala až k nám.
„A s čím jste tady vy? S králíčkem?“
„Ne, se slepičkou,“ odpověděla dcera.
To očividně upoutalo pozornost nejen vlezlé paní. Všichni teď nevěřícně zírali na náš košík.
„To je ale legrační. Tak co máš v tom košíčku?“ vyptávala se dál paní. Dost mi to připomnělo scénu z jedné dětské pohádky.
„Vážně, slepičku,“ prohlásila podrážděně dcera a odkryla část šátku. Celá čekárna se naklonila směrem k našemu košíku a civěli na naši nemocnou slepici.
„Aha a jak se slepička jmenuje?“
„To je kohoutova Děvka,“ pronesla hrdě dcera na celou čekárnu. Za to já jsem téměř sjela pod lavici rudá jak rajče. Všem čekajícím padla brada a upřeli na mě tázavé pohledy.
„No, víte, to je tak, že náš kohout …“ koktala jsem a nevěděla, co říct. Zachránila mě sestřička, která zrovna vešla do čekárny: „Tak si pojďte další.“
Nikdo se ani nepohnul. Do ticha se ozvala vlezlá paní: „Tak si běžte vy s tou Děvkou.“
Zrudla jsem ještě víc. Sebrala jsem košík a dceru, špitla jsem: „Děkuji,“ a už jsme se hrnuly do ordinace.
Velká operace
Pan doktor si mě změřil a místo pozdravu se zeptal: „Je vám dobře?“
„Jo, jo, to bude dobrý, máte tam strašné horko,“ uff, tak aspoň tohle byla pravda.
„Tak jakého maroda mi nesete?“
Dcera se ujala vedení: „Máme tu nemocnou slepičku. Jen sedí a nejí,“ vytáhla slepici na vyšetřovací stůl.
„Slepici? Tak ukaž,“ veterinář začal slepici vyšetřovat. Dcera ji hladila po hlavě a konejšila. Doktor skončil s vyšetřováním: „Opravdu z ní nechcete vývar?“
„To by rozhodně nešlo,“ prohlásila jsem: „teď už opravdu ne.“
„Asi spořádala dlouhá stébla trávy a ta se jí zasekla ve voleti. Zkusím to z ní dostat ven, ale pokud to nepůjde, tak se to bude muset vyoperovat. Dělá se vám špatně ze zvratků?“ zeptal se veterinář.
Obě jsme zakroutily hlavou.
„Budete mi asistovat. Začneme,“ vzal jednou rukou slepici za obě křídla a druhou rukou zespodu za vole. „Teď ji nakloňte, jakoby byla konvice a chtěla byste si nalít čaj.“
Zvedla jsem tu naši drůbež a naklonila ji dopředu. Veterinář jí lehce zatlačil na vole a už to jelo. Ze slepice začala létat tráva do všech stran. Postup jsme zopakovali ještě několikrát, dokud vole nemělo původní velikost. Byla to celkem fuška, ale Děvce se okamžitě ulevilo. Pan doktor se zhroutil do židle: „Tak slepici jsem viděl zvracet poprvé a jakže se vlastně jmenuje?“
Tip
- Pokud chcete povídku přečíst i dětem, tak raději změňte jméno slepičky. Co třeba Elvisova Kámoška. Vyhnete se nepříjemnému vysvětlování, co vlastně ta děvka znamená. Věřte mi. Já jsem povídku dala přečíst synovi a při vysvětlování jsem se potila až na zadku ;-D
Autor: Pavla Konečná
Super, Pavlínko, takže ta naše holčička už má 15? To je k neuvěření. Já si Tvou povídku přečetla jedním dechem. Paráda! Jsem ráda, že to ta Elvisova Děvka přežila. Jestli budu mít někdy slepičky, už vím, jak je léčit. Zdravím a pusuju, veliká rodinko…..
Danuško, ne ne ta naše holčička bude mít 12. Dcerka v příběhu jsem já, ty slepičky byly moje 😉 Jen jsem to napsala z pohledu rodiče. Jsem ráda, že se ti povídka líbila. Těšíme se, až se zase uvidíme.